Cinklo mi to jako esemeska na mobilu včera ráno. A já jsem věděl o co jde. Nechybí jí kvetoucí louky a štěbetající ptáčkové, jako ta naše návštěva Petřína, kdy jsem ji při krev i smysly rozehřívajícím slunci ohnul v půli kopce a bez ohledu na všechno jsem si ji vzal.

I když, tak jednoduché to s Martinou nebylo. Měla ráda ledasco, ale nerada o tom mluvila, nerada naznačovala. A chyby nepromíjela. Pokus polaskat ji zadeček ji dovedl málem k hysterickému výstupu, jak prý se mohu pusou dotýkat něčeho tak špinavého, jako je její zadeček a o chvíli později ji líbat. Co jsem jí na to měl říct, že většinu žen ta neidentifikovatelná zbytková vůně ještě více vzrušila, i když by nevěděly proč?

Petřín byl nápad, když jsme vyrazili na procházku. Svítilo slunce, jaro začínalo, stráně se rozehřívaly, chtěli jsme si dát po zimě změnu. Původně jsem ani nepomýšlel na to, co jí udělám někde v půli kopce, v plánu jsem to měl až po návratu do jejího bytečku na Újezdě.

Jenže jsme šli nahoru, hezky jsme se rozehřívali sluncem, pak i sami sebou a svým kočkováním. Dorážela, já jsem jí slíbával vlasy z ucha a šeptal, že má moc hezkou sukýnku. Martina má sukně ráda, umí je nosit a vypadá v nich nádherně. Tak, že je vidět, že nejsem jediný, koho napadne, jakpak vypadá pod tou sukní a doufám ve větřík, který jí rozmarnou látku nadzdvihne nad boky.

Větřík ale nepřicházel, zato ona se opřela o zábradlí u cesty a podívala se na stráň a Prahu pod sebou. "To je krása," zašeptala a já při pohledu na ni jsem musel souhlasit. Tomu, že jsem si stoupnul za ni, nevěnoval nejdříve pozornost, ale když jsem se na ni přitiskl, zpozorněla. To je ta krásná věc na ženách, neboť když jsou opřené o zábradlí, je to jako pozvání: branka cítí, že někdo chce projít.

Pohodila hlavou směrem ke mně, tohle gesto souhlasu už jsme znal. Vzal jsem ji oběma rukama za boky, jako bych ji přidržoval, aby nepřepadla přes to zábradlí, však jistě, co bych tím myslel špatného. Neprotestovala, ani když jedna moje dlaň už přejela hlouběji na sukeň a po zadečku se sunula dolů. Stáhl jsem se, abych mohl prsty přezkoušet, jak se jí moje hlazení líbí. To když jsem zajel dlaní pod sukeň a dotknul se jejích kalhotek. Bavlna příjemně hřála, jen v místech, kde se dotýkala jejích pysků byla spíše rozpálená z toho, jak se Martina pomaličku začínala těšit. Na mých kalhotkách bylo vidět, jak moc se těším já.

Sukeň jsem ji vykasal nad boky a dva prsty strčil pod kalhotky. Ucukla, ale jen maličko, možná jsem ji spíš zastudil, ale když jsem prsty přejel přes její mokrou dirku, opatrně zakroutila zadečkem, aby mne cítila i tam, kam by jinak mé prsty samy zatím ještě nedorazily. Jenže pak už jsem nechtěl zůstat jen u prstů, ačkoliv vůně, kterou šířila kolem sebe její vyhrnutá sukně, mne nenechala na pochybách, že prstíky potěšily. Opatrně jsem si rozepnul kalhoty, opatrně proto, že v takovou chvíli nejčastěji padnou až k nohám, čímž bych tratil na vážnosti situace, naštěstí jsem měl upnutější džíny s páskem, kde stačilo zprůchodnit poklopec. A samozřejmě shrnout její kalhotky. Nestahovat, jen shrnout.

Vykvikla, když jsem se do ní vnořil: "Co když někdo půjde?" Ale podle toho, že vzápětí přirazila, jsem pochopil, že tento problém ji nepálí přesně takhle. "Jen ať jdou a dívají se, však není nic vidět," opáčil jsem. Což nebyla technicky vzato zcela pravda, protože u dívky opřené o zábradlí a muže, který za ní pohyboval boky, se jen velcí naivové mohli nedovtípit. Ale jí to nevadilo, ba právě naopak, vzrušovalo ji to o to více.

Byla to rychlovka, dvě minuty možná o něco málo více, protože vzrušení rostlo nejenom s naší žádostivostí, ale také s tím, jak se blížily další páry na procházce. Přes zábradlí přepadla Martina málem v okamžiku, kdy se na nás jeden mladík podíval s takovou závistí, že ho jeho dívka popadla za loket a táhla pryč. To byl okamžik, kdy Martina pustila do shrnutých kalhotek to, čemu už orgasmus nemohl zabránit. Vůni našeho krátkého milování jsem cítil ještě celé dny, stačilo si natáhnout džíny.

Tak tohle moje jaro má Martina ráda. A já vlastně taky: konečně jsem zjistil, že jí vzrušuje možnost prozrazení. Ačkoliv, proč mne to vlastně překvapuje. Kolik žen má rádo, když jim zajede přítel dlaní mezi stehna ve vlaku nebo v autobuse, když to není zrovna na očích... ale téměř na očích :)