Předeslal jsem, že jsem projevil určitou bláhovost v tom, že jsem nevěnoval pozornost původu Malířčiných peněz. Musím se přiznat, že jsem si bláhově říkal, že v nejhorším případě si někde nakradla, povětšinou jsem ale měl za to, že malování na prostěradla prostě nese. Byl jsem naivní, přiznávám. To nejhorší, co byste si mohli vymyslet, totiž bylo pravdou! A mnohem hůře...
Poprvé na to vlastně přišla řeč, když jsem se s Malířkou bavil o tom, co ji tak stál její byt na Vinohradech a hlavně ty úpravy. Vysvětlila mi, že její děda měl nějakou zahradu za Prahou, kterou po revoluci restituovali, dostali nějaké peníze a za ty si pořídila nemovitosti. S tímto jsem se spokojil, nebyla by ani první, ani poslední, ačkoliv musím připustit, že do této šťastné sorty dědiců nepatřím. Na životě si urvu jen to, co si na něm urvu, tolik už jsem se naučil.

Po víkendu stráveném laškováním ve vinohradském kamrlíku Malířky došlo na práci. Na moji. Už v průběhu víkendu jsme se bavili o tom, co bych mohl dělat a já jsem připustil, že návrat k rýsovacímu prknu by mne mohl bavit. Vskutku, vyprojektovat si něco hezkého by mne bavilo, pravil jsem v té chvíli proteplené lidstvím a láskou. Jak jasný se jevil svět z tepla pelíšku po dvou hodinách milování a před třemi dalšími.

V neděli mi začalo docházet, že pokud nechci zůstat u projektování příček v bývalém umakartovém jádře a pokusů vměstnat do garzonky pokoj pro děti, obývák a pracovnu, budu mít zásadní problém. Rozumějte, architektura má oproti gigolovství zásadní problém a to v cash flow. Zatímco panička vkusně vloží při odchodu do vašich dlaní patřičný obolus velmi záhy po skoneční akce, investor udělá totéž. Bohužel jeho akce trvá podstatně déle, než udělat nejfrigidnější pražskou paničku. Toliko moje prozatimní zkušenost z větších pracovních celků.

Ne snad, že bych neušetřil. Ale jednak jsem nechtěl být Malířce na obtíž, natož na krku (tedy jinak, než v 69, kdy se ke krku nutně propracujete). A druhak jsem přeci jen cítil, že na rýsování kuchyňských skříněk už nejsem. Jenže dostat se k velké zakázce, to není jen tak. To chce znalosti ani ne tak v oboru architektury, jako spíše ve společnosti. Na to nestačí obtáhnout pár paniček. Na to musíte za manžílkama. Ne snad, že bych se přes paničky občas nedostal k projektům rodiných domků, jenže i to je na slušnou živnost přeci jen ... nu, málo.

Svěřil jsem tuhle úvahu Malířce. Zamyslela se, její čelo se tak hezky nakrabatilo, že jsme odpověď museli odložit o dalších osmnáct minut a dva orgasmy, jak mne její starost rozněžnila. A pak pravila, že by mi mohla nějakou práci dohodit. A že mi domluví schůzku. A domluvila.

O dva dny později jsem stepoval s náručí svých nejlepších prací před kanceláří šéfprojektanta největšího pražského developera. Přišel jsem na čas, ve svém nejlepším obleku, s patřičným sebevědomím vytříbřeným deckou absolutky, protože na takhle velké zvíře nemůžete nalačno. Ani nevím, jak se na něj Malířka dostala. Já ho znal. Samozřejmě jen podle jména. Zatelefonovat mu, to je jako nechat si spojit Klause. Snadno se řekne, hůř se udělá.

Šéfprojektant mne přijal vřele. Nalil skotskou, to bylo slibné. Na moje práce se ani nepodíval, to bylo blbé. Takže jen šaráda, aby vyhověl kamarádce z mládí nebo snad bývalé milence? Fuck!!!

Pak mi přistrčil před nos dokumentaci a návrh smlouvy. Chvilku jsem si částku pletl s číslem jednacím, než mi to došlo. Dostal jsem kontrakt na projekt rekreačního centra v nové zástavbě. Plus parčík navíc.

"Vy nechcete vidět moje práce?" zeptal jsem se překvapeně.
Neméně překvapený byl šéfprojektant: "Ne, dostal jsem na vás ty nejlepší reference..."

Odnesl jsem si to všechno k prostudování a po dalších dvou skleničkách jsme se srdečně rozloučili. Ještě, že jsem přijel sockou...

Až někde v metru mi to všechno došlo. Tohle není normální.

A pak jsem udělal to, co jsem měl udělat asi už dávno. Vytočil jsem Márovo číslo a svěřil jsem se svému příteli, hyeně finančního světa a spekulantovi s hotovostí nebohých důvěřivců (vše v jedné osobě).

Mára mne trpělivě vyslechl a pak se ještě jednou přeptal na Malířčino občanské jméno. Sdělil jsem mu ho znovu, maje ho za hluchouna. Chvíli bylo na lince ticho, než mi Mára odpověděl: "Ty, Grigo, ty jseš někdy prostáček boží. Ty fakt nevíš, kdo ta holka je?"

A po mé záporné odpovědi mi to vysvětlil.

V tramvaji jsem přejel o tři stanice.

A na té třetí naštěstí měli stánek vietnamci, takže jsem si koupil lahev další tutově značkové absolutky a hned na místě jsem si zavdal.

Tohle se fakt může stát jen mně ...