Seděli jsme u mne na terásce, sobota nám už dávala vale, ale ještě bylo dost hezky na to, abychom seděli venku. Rozumějte: ještě nám nezamrzalo pití ve skleničkách. Byla už tma, už jsme toho měli dost v sobě, proklínali jsme týden, svět, život.

Dneska nás hostil Mára. Tedy, přesněji řečeno, ČEZ. Energogigant vstoupil na polskou burzu, Mára do toho uvalil spoustu prachů a o pár hodin později si odnášel náruč peněz, která stačila na doplacení akontace nového bavoráku, velkorysé zasponzorování Bohdanova nového filmového trháku a nákup chlastu.

Stinnou stránkou celého podničku bylo, že jsme se teď my ostatní museli přesně učit průběh kurzů, protože Mára je celou dobu opakoval. Je to jako ve Ztracených: 4, 8, 15, 16 bodů, pak buyout.

Mára sedí na zábradlí, pokuřuje špeka a odbývá moji myšlenku, že měl ještě počkat, že další v řadě je 23. Je na mol a těžko někdy vidět tak zoufalého člověka, který právě vydělal zcela legálně několik milionků. "Zase jen prachy, zasraný prachy..." křičí Mára. "Ale vo kloudnou ženskou nezavadíš. Fakt ne. No řekni, Grigo, fakt ne. I ta Bláňa z účtárny, to je pipka... jéééé... no řekni Grigo... "

Jeho skučení mi jde jedním uchem tam, druhým ven. Jasně, že Máru sere, že všechny jeho ženské letí jen na prachy, jenže on si jiné nevybírá. Trestá se, kdo ví za co.

Dívám se do mraků, do odlesků hvězd na skráních nebes a duchem jsem někde jinde. U esemesek, které jsem si vyměňoval s malířkou. U toho, co mi řekla. U toho, že první, co jsem udělal, když jsem ráno vstal, že jsem hladově zkontroloval mobil, zda mi nenapsala nějakou novou. Na to, že si píšeme frekvencí několik esemesek za hodinu. Dost na to, že jsme spolu minulý týden proflámovali nespočetné večery ve vší počestnosti.

Začalo to tak nevinně.

Přišel jsem se podívat na obraz. A pak jsme si povídali. Odcházel jsem v deset. Bylo si s ní o čem povídat. Vtipná, milá, už ne tolik ostrá na mne, i když vzájemné špičkování nám nevymizelo. A já už jsem se nepokoušel ji chytat. Ale jiskru to nesmazalo.

Druhý den začal ještě nevinněji. Napsala mi v noci, jestli jsem dorazil v pořádku domů. Odepsal jsem, že ano a že je to od ní milé, že se stará a jak se má ona. Proesemeskovali jsme celý den, nakonec jsem se za ní večer zase stavil. Odcházel jsem ve dvanáct, pěšky jsem přetlapkal až k sobě na Smíchov, protože mi ujelo poslední metro.

A tak to jde vlastně ob den. Je těžké vynechat chvíli a nepotkat se s ní. V sobotu dopoledne jsme se procházeli Prahou. Jen tak. Žvanili jsme, já o architektuře, ona o barvách, obrazech a architektuře. Staromák a Celetnou jsem viděl úplně novýma očima. Rozzářenýma. Jenže stejně nevinně je to i dál.

V poslední době si před očima přehrávám diskusi o prostituci, kterou jste mi tu na Grigovi vytmavili. Já vím, že jsem dostal řadu souhlasných komentářů, jenže taky řadu nesouhlasných. Věcí, nad kterými jsem chca nechca musel přemýšlet.

Podíval jsem se na Máru, který pomalu usínal. Visel přes zábradlí, ruka kamsi ze střechy, bohatýrsky pochrápával. Sebral jsem mu z ruky flašku, přes prsty abych ho mlátil kladivem, jak mu nešla vypáčit. Bylo by jí škoda... <
"Co tě peče," zeptal se Ládí, když viděl můj kyselý xicht.

Pokynem myšlenky jsem aktivoval holografický projektor, který před nás, do alkoholových výparů, vykreslil celou diskusi. Webová stránka se vlnila ve vzduchu a já si pročítal tu diskusi a Ládí mi sekundoval. Pak se stránka zavlnila moc, zmizela a nechala mne samotného v mém přemýšlení. Zatracený krám, ten holoprojektor, zasakroval jsem nekřestansky, chtěl jsem do něj bouchnout pěstí, ale pak jsem se jen bezmocně a sebekriticky podíval na značku toho zázraku.

Singl smalt skoč.

Co to je za pitomou značku...

Debilní život. A další rada na hovno. Skočit, když je člověk singl.

Chjo.
A celé pondělí i dnešek jsem kreslil a psal si s malířkou.

Odjela někam do pryč.

Tak kreslím, jako bez duše.

A píšu. Jako o duši.